Autoři: geniální předchůdci v mé interpretaci. Sepsal: VVvv. Za konkrétní pomoc jsou poděkováni: profesoři Jiří Bičák a Michal Křížek.
Verze Tenerife – Miraverde, 16. 10. 2021
Uvažujeme hypotetický model časoprostoru s prostorově konstantní křivostí, který se rozšiřuje v každém bodě prostoru stejně, neboť v něm neexistuje žádné VÝJIMEČNÉ místo, kde by cokoli mohlo probíhat odlišně. Takové rozšiřování nazývám EXTÁZE prostoru. Znamená to, že NÁHRADNÍ KRUŽNICE, která nahrazuje přímý směr v rovnoměrně zakřiveném prostoru, bude zvětšovat svůj rádius R s časem t, dR/dt= ΔV0>0.
Vzdálenost objektů od nás z=R·φ, kde R je poloměr křivosti a úhel φ je měřen v obloukové míře s počátkem v bodě pozorování, neporoste rychlostí ΔV0, ale rychlostí dz/dt= dR/dt·φ, nebo ΔV=ΔV0·φ. Proto narůstání pozorované rychlosti vzdalování objektů se vzdáleností φ od nás pozorovatelů je inherentní vlastností modelu.
Narůstáním úhlu φ dojdeme až limitní situaci tedy ΔV=c, kde c je rychlost šíření světla. To je důsledek modelu, a já ten limit nazývám SVĚTELNÁ BARIERA Vesmíru (SBV). Ve fyzice ji nejvíc odpovídají zavedené termíny jako kosmologický horizont nebo Horizont Vesmíru (HV), nebo limit pozorovatelného Vesmíru od místa pozorovatele.
Dále je zaveden termín VĚK VESMÍRU (VV), jako čas letu světla k nám z této vzdálenosti HV≡ SBV=c·VV, a termín Pozorovatelná VELIKOST VESMÍRU RPV, jako vzdálenost, kam až byl prostor unesen EXTÁZÍ od nás na všechny strany rychlostí ΔV0 za tu dobu, RPV=ΔV0·VV. Jelikož nejvzdálenější objekt pozorovaný po kruhovém oblouku nemůže nikdy ležet dál, než na opačné straně kružnice od pozorovatele φ= π, potom odpovídající VELIKOST VESMÍRU vychází jako Rv= R·π.
Další důsledek, na který nás model upozorňuje, je, že vzdálenosti mezi objekty v dalekém Vesmíru pozorujeme větší, než v prostoru jsou. Toto zkreslování našeho pozorování zaviňuje, že ve vzdáleném Vesmíru jakoby nějaká gravitace chyběla, jakoby se tam vytvářel GRAVITAČNÍ DEFICIT. To zviditelňuje například obrázek Zkreslení pozorovaných Vzdáleností [2ZpV_CZ], který spojuje všechny 3 náčrtky z obrázku HVĚZDY A ŠÍŘENÍ SVĚTLA G [2phG_CZ] z první části tohoto spisu do jednoho:
Situace je zjednodušena tím, že uvažujeme zakreslené hvězdy „S1“, „S2“ a „S3“ jakoby existovaly současně zastavením běhu času, takže tím zmrazíme jejich posice v časoprostoru. Přestože třeba světlo proletělo z S2 k nám pozorovatelům v bodě „P“ po oblouku vzdálenost L2=R·π/2 a z S3 vzdálenost dvojnásobnou L3=R·π (R je poloměr zakřivení prostoru), a tím vlastně pozorujeme hvězdu S3 v dvojnásobné minulosti než hvězdu S2, uvažujeme jejich pozice zmrazením chodu času v prostoru neměnné.
Porovnáním pozorované vzdálenosti L23 a skutečné vzdálenosti V23 vyjde L23/V23≈ 3,95. Zkreslená vzdálenost L23 je tedy téměř čtyřikrát větší (!) než skutečná vzdálenost V23, a tím i odpovídající vzájemný gravitační účinek by byl téměř šestnáctkrát slabší (!!) pro tuto situaci. Obdobně pro hvězdu S1, která je od nás tak blízko (L1≈V1≈0), že vliv zakřivení prostoru na její pozorování uvažujeme ještě zanedbatelný, vyjde poměr zkreslené ke skutečné vzdálenosti L12/V12≈ 1,11. Zkreslením se pozorovaná vzdálenost taky zvětšila ovšem jen nepatrně o přibližně 11% oproti skutečné vzdálenosti.
Přestože jsme uvažovali zvláštní případ pozorování objektů od nás v přímce za sebou, a zmražením běhu času omezujeme jeho platnost na vzájemné vzdálenosti podstatně menší než je poloměr zakřivení prostoru, a rychlost jejich změn polohy v prostoru podstatně menší než je rychlost světla, ukázali jsme si, jak model předpovídá zesilující efekt zvětšování vzájemných vzdáleností mezi pozorovanými objekty s jejich zvětšující se vzdáleností od nás.
To by mohlo poukazovat na dosud mylně interpretovaný efekt zakřivení, který si možná vyžádal, aby se zavedla tak zvaná temná hmota, která by chybějící gravitaci kompenzovala. Tedy nějaká neviditelná hmota, jejíž množství se v citaci https://en.wikipedia.org/wiki/Dark_matter odhaduje na přibližně 85% hmoty ve vesmíru. Tedy tak veliké množství, že na pozorovatelnou „světlou hmotu“ by ve Vesmíru už zbývalo jenom pouhých zbylých 15% (!!!).
Závěrem je vynesena druhá vybídka: stanovit důsledek zkreslování vzájemných vzdáleností, které model předpovídá, v konkrétních situacích a tím i stanovit velikost GRAVIVAČNÍHO DEFICITU. Ověřilo by se tím, do jaké míry je pozorovaný nedostatek gravitace zaviněn předpověděným zkreslením pozorovaných vzájemných vzdáleností.